Sloupy černého kouře stoupaly k rudému nebi. Plameny požíraly celé čtvrtě a trosky vyhořelých budov se řítily do prachu. Zkáza přišla s takovou rychlostí, že před ní nebylo útěku. Záblesky mihotajících se ohňů osvětlovaly snad všechny kouty rozbořeného Dabchanu. Nejpyšnější město Císařství bylo sraženo na kolena. Od roztavené brány, po které zbyly pouhé doutnající základní kameny, se táhla až k císařskému paláci nejméně míli dlouhá a padesát kroků široká brázda. Žhavý cejch vypálený na znamení pokoření a úplné porážky.
   Před ruinami donedávna honosného paláce se majestátně pnul muž v karmínovém rouchu. Muž, který kdysi zachránil Kanzol, nyní přicházel uplatnit silou svůj nárok na vládu. Vítězně stál opřený o svou hůl a užíval si pocit zadostiučinění. V jeho tváři se zračil široký úsměv. 
Ohněm a magií pokořil ty blázny, kteří se mu odvážili vzdorovat, a ve vzniklých plamenech ztavil všechny říše do jedné. Zároveň se postaral o to, aby si každý, kdo mu zkřížil cestu, svůj pád náležitě zapamatoval. 
   „Ušel jsi v bezpečí mého stínu dlouhou cestu, Nathanieli. Dokonce se odvážím tvrdit, že jsi předčil má očekávání. Posloužil jsi mým záměrům dobře,“ vedl archón svůj monolog a ignoroval skřeky klečícího Císaře v roztrhaných šatech. „Z otcovraha Císařem. A mým spojencem. Na takového budižkničemu jsi to dotáhl skutečně daleko. Tušil jsem, že přijde den, kdy uvěříš ve svou neporazitelnost a pokusíš se mě přechytračit. Zapomněl jsi, komu za všechno vděčíš. Tak se z tebe stala chyba. Omyl, který jsem musel dříve či později napravit. A dříve nastalo právě dnes.“ Bez emocí pokývl na svalnatého kata v kabátci a masce, která skrývala jeho obličej.
   Popravčí se rozmáchl obřím dvojručním mečem a nechal jej dopadnout na zátylek vzpouzejícího se vladaře. Hlava hledící prázdně do dáli za pár okamžiků zdobila Iriasovo náměstí nabodnutá na kůlu. 

***

   Zuvara seděl v Křišťálovém sále Tišínské věže. Nechal si přinést mapy celého Kanzolu.  Přerozděloval svět tak, aby vyhovoval jeho představám. Nyní přicházela slastná chvíle, kdy určí ty, které pověří vládou. Před pár dny se rozhodl svěřit Fyrrovi Sever a to včetně Argmoru a Ergebuidského království. Belgeveře zase předal Leonis spolu s notnou částí Císařství. Zbytek Kanzolu zatím čekal na své nové vládce. Kiennur přemýšlel. Na kolik částí nakonec svět přerozdělí? Čtyři, pět, osm či devět? Nebo vše ponechá pod svým přímým dohledem? 
   Na zemi před trůnem Thrandirem ležela císařská koruna usazená na sametu. Kolem ní se nacházelo pět prázdných polštářků. Brzy se měly i na nich lesknout odznaky majestátu dalších říší. Zuvara se byl ochoten vsadit, že doposud nikomu v předsálí nečekalo tolik korunovaných hlav, jako právě teď jemu. Odposlouchával pomocí magie jejich nervózní hovory. Když slyšel, jak se králové a královny snaží přijít na to, podle čeho jsou seřazeni, měl co dělat, aby se jeho smích nedonesl přes zavřenou bránu až k nim. Nedokázali se shodnout, jestli budou vcházet podle velikosti říše, spojenectví v právě skončené válce, nebo sympatií samotného Zuvary. Ani kdyby na to měli tisíc let, tak by je nenapadlo, že jim Zuvara připravil skutečné překvapení. 
   Brána do Křišťálového sálu se tiše otevřela. Panovníci byli vpuštěni najednou, aby pochopili, že nejsou dost důležití na to, aby si archón udělal čas na každého zvlášť. Vyrovnali se do řady, přesně, jak jim Zuvara přikázal. Nechal je stát asi deset kroků před trůnem, ke kterému museli potupně vzhlížet. Až do té chvíle nikoho z nich nenapadlo, že by je nechal ve svém rozmaru seřadit podle abecedního pořádku. Sám netušil, jaký poprask to vyvolá. Panovníci se museli cítit neskutečně rozhořčeni, a to byl pouhý začátek. Zuvara se nepokrytě usmíval. 
   „Poklekněte před archónem!“ vyzval vládce nejbližší lovec mágů a příkaz zdůraznil svou holí. S nevolí a vztekem vyrytým v obličejích postupně poslechli. 
   Zuvara si užíval příkrý a vzdorovitý výraz Ezmaelashe, velkoknížete upírů, ohrnutý nos panovačného Hieznatarise, krále Temnolesa, nenávist zračící se ve tváři Hrombilovi, který se ani ne před rokem stal horokrálem Ergebuidu, brunátný výraz Tarë, královny Tindanu, a v neposlední řadě ustrašený prasečí obličej Teryanela, posledního přeživšího patricije Hanzy.
   „Odložte své koruny,“ pokynul směrem k sametovým polštářům Kiennur a uculil se: „Je přece neslušné nosit v místnosti pokrývky hlavy.“
   „ZUVARO! Tohle je urážka všech mých předků!“ vybuchl Hrombil s tvářemi zabarvenými doruda. Ostatní vládcové pozorovali jeho počínání s krajním znepokojením.
   „Kdybych si to přál, trpaslíku, ležely by tady koruny i s vašimi hlavami,“ odvětil Zuvara dříve, než stihl některý z lovců mágů zasáhnout.
   „Pokud bys na téhle poctě trval, velmi rád ti vyhovím,“ zarazil Zuvara horokrále. „Ber jako výraz mé velkorysosti a nekonečné dobrosrdečnosti, že tě nechávám žít. Jsem ochotný se vsadit o celou Tišínskou věž, že pokud byste válku vyhráli vy, další by se vedla o to, čí cimbuří ozdobí má hlava.“ 
   První odložil korunu Hieznataris, který si spočítal, že nemá na výběr. Posadil ji na polštář vpravo hned vedle té císařské. Zuvaru to nepřekvapilo, král Temnolesa si až příliš cenil svého života. Možná věřil, že se mu to ještě vyplatí. Hieznataris věnoval povýšený pohled Tarë stojící se zachmuřeným výrazem a překříženýma rukama. Nehodlala se koruny vzdát jako jedna z prvních. Patricij Teryanel zatím odložil svůj zlatý řetěz posázený diamanty na polštář ležící nejvíc vpředu. 
Třetí korunu s pěti rubíny překvapivě odložil Hrombil. Se zarudlýma očima ji opatrně posadil nalevo od císařské koruny. Zuvarovi přišlo na mysl, že ze všech vládců to právě pro něj musí znamenat největší porážku. 
   Poslední, kdo zůstal s bohatě zdobenou korunou na hlavě, byla Tarë. Zlomeně hleděla na volný sametový polštářek.
   „Nezabránil jsi smrti mého muže. Chladnokrevně jsi zavraždil mé syny a vypálil Tindan. Už není žádná říše, které bych mohla vládnout.“ Roztřesenými prsty sňala zlato z hlavy. V nádherných loknách hnědých vlasů se zaleskly šediny. Koruna dopadla na samet a skutálela se pryč. Tarë stekla jediná slza. Zuvara její divadlo velmi rychle prohlédl. Pochopil, že zatímco předstírá zármutek, v hlavě vymýšlí ty nejodpornější způsoby, jak ho zabít.
   Do Křišťálového sálu vstoupili sluhové a odnesli polštáře pryč. 
   „Nebojte, své koruny ještě uvidíte. Jen je odnesli k těm ostatním. Budou vystaveny tady, v Tišínské věži, aby je mohl obdivovat každý, kdo sem vstoupí,“ uklidnil a zároveň vyděsil Kiennur vladaře. „Nepopírám, jsou to nádherné kousky právě skončené éry.“
   „Nemyslete si však, že bych vás nechal odejít s prázdnou,“ pronesl Zuvara chlácholivě. Oči mu zahořely rudým světlem.
   Několika bývalým vládcům Kanzolu se v hlavách zrodila myšlenka na útěk. Nepochybně nabyli dojmu, že nadešla jejich poslední hodinka. Nakonec jako jediný Hieznataris zatěkal očima a našel dost odvahy, aby vyrazil k otevřené bráně. Přítomní lovci mágů mu v odchodu lehce zabránili a kouzly paralyzovaného krále Temnolesa přivedli zpátky na jeho místo v řadě. 
   Zuvara si byl jistý, že se o podobnou hloupost už nikdo nepokusí. Vykreslil do vzduchu před sebou několik ohnivých run. Hieznataris se snažil zaštítit svůj děsem stažený obličej rukávem z drahé látky a Teryanel vystrašeně vyjekl jako pašík tváří v tvář řezníkovi.
   V příští vteřině vzplál, přesně na délku nosu, před každým vládcem pilíř plamenů. Zhmotnilo se v nich pět umně tepaných podstavců a v nich uchycená černá, ze surového železa vykovaná žezla s křišťálem ve tvaru osmicípé hvězdy vsazeným na vrcholu.
   „Přijměte, mí dlouholetí přátelé, své nové symboly moci. Takové, které třímají skutečnou sílu.“